Skautem

Dva dubnové večery jsem věnoval popíjením u spalovny ve Strašnicích. Do kolonie vybudované před 8 lety bezdomovci ze Slovenska jsme s Verčou vyjeli s bohulibým úmyslem, že bychom snad mohli někomu pomoci – zapojit je do určitého projektu, kde by se dotyčný mohl realizovat a někoho ve výsledku zaujmout, chytit se zkrátka lana.

Vyslechli jsme si všechny možné příběhy, proč vlastně pánové skončili takto – několik let žijící ve stanu na okraji Prahy, kde pár zimních měsíců je opravdu krušný boj o přežití. Od neplacení alimentů (a s tím spojené stíhání na Slovensku), po ztracené doklady a nedostatek financí pro cestu zpět na Slovensko a jejich opětovné vystavení. Důvodů byla spousta.

Nečekal jsem, že jejich “tábor” bude naprosto uklizen, perfektně zorganizovaný a vybavený kuchyňským stanem, několika grily, koupelnou se zrcadlem atp. Pánové disponovali například i udicemi, se kterými chodí občas na blízkou pískovnu na ryby (jasně že chytaj metrový štiky)…Tento řád, kdy se každý v táboře stará o něco, zřejmě zabraňuje tomu, aby se dočista zbláznili.

Co jsem ale čekal byla určitá soudržnost. Překvapilo mě jejich hašteření a neustálé dohadování. Instrukce od mé “průvodkyně” Verči, která s nimi strávila již několik dní, zněly, že by se každý z nás měl věnovat jedné skupině, protože pánové spolu dnes večer nemluví, sedí tudíž odděleni a mohli by na sebe žárlit.

Momenty, kdy Slovák Slovákovi nadává do Maďarů mě dost bavily. Bavilo mě o něco méně pití vodky a sledování, jak se pánové po každym panáku pomalu ale jistě mění. Vlastně při první návštěvě jsme přišli a schopni slova byli tři z pěti. Dva se sebrali ze země a šli si raději po pár minutách lehnout do vychlazenejch stanů…

Úterní – druhá návštěva byla rozhodně příjemnější. Veronika jim na předchozí víkend dohodila velmi slušně placenou práci za kilo na hodinu v Holešovicích a přišla se domluvit, zda zítra teda taky dorazí, že je potřeba to dokončit. Přestože byly 2 dny po brigádě, pánové byly zase švorc. S pýchou nám ukázali vypité flašky od vodky a rumů. Na brigádu druhý den nedorazili a pouze jeden z nich měl omluvenku – musí ke kadeřníkovi (!). To nechápeš.

V tu chvíli jsme o našem projektu začali pomalu pochybovat a zbyly z něho vlastně jen tyto fotky a dluh 150Kč, který jim musim při příští návštěvě splatit. Příští návštěva bude ale v září, protože v neděli mizim na sever žít trochu podobně jako oni. Koupelna v přírodě, suchý záchod, ale zato bez chlastu a s nějakou vizí, sny a plány.

Překvapilo mě, jak rychle to takhle silní chlapi vzdali a jak si možná ani neuvědomují, že něco v životě posrali. A že toho nebylo málo. Sebereflexi jsme v tomhle táboře rozhodně nenašli.