Kalaw a Inle

Rannim busem sem opustil Bagan. Nepotkal sem už pár týdnů žádnýho Čecha, což mi vůbec nevadilo, abych záhy zjistil, že vedle jednoho cypa z Ostravy sedim. A to mi taky nevadilo, páč sme si měli co říct. Za pár dnů sem ho potkal znovu, jak do sebe klopí točený pivo značky Myanmar. No tak sem si s nim dvě dal, no.

Jeli sme spolu z Baganu až do Kalaw – městečka obklopenýho horama, kde žije spousta menšin. Lidi z Tibetu, Indie, horský kmeny (v Burmě jich je snad 200!)…dost se tam pije, ale vzhledem k zimě, kterou tam v noci maj, se jim vůbec nedivim. Se svou novou partou čundráků sme prozkoumali jeden z místních lokálů, a abych v mikině a větrovce vůbec přežil, nechal sem si ohřát místní drink. Hle, za pár minut sme to pili všichni a bylo nám moooc dobře. Tzv. Rum sour obsahoval kromě rumu a horkýho džusu i dost citronu, trochu zázvoru a hřebíček. No pilo se to samo! Jediný co sem teda za odpoledne a večer v Kalaw stihnul bylo udělat pár fotek na trhu, objednat trek, pokoj a večer se přičmrndnout.

Ráno vstávačka v sedm ráno a sraz s průvodcem. Naše skupina čítala sedm členů: Alexe z Belgie a pak pět holek (dvě Belgičanky, Francouzsku, Čilanku a krutopřísnou Italku Moniku Ferro. Její příjmení znamená v překladu docela trefně: železo. Nazul sem sandále a vydal se s bandou do kopců. Všechno bylo tůze pěkný, ale mezi jedenáctou dopolední a třetí odpolední bylo tak neuvěřitelný vedro, že sem si občas musel zaremcat. A to jako ty voe normálně neremcam! Holky byly fakt skvělý, až sem nechápal. Šoural sem se s foťákem pořád poslední a myslel si o průvodci svý..hlavně teda proč tak letí, dyť fotim, né?!

Večer jsme usínali v dřevěnym domku na kůlech. Zbití jak psi po celodennim pochodu v šílenym vedru sme teď klepali kosu, páč teploty klesly na nějakejch šest stupňů. To že se v Čechách a obzvášť ve Slanym hrozně chlastá, sem si uvědomil znovu, když se mnou nechtěl nikdo pít čaj řízlej místní whiskou… A to byla fakt zima!

Naše vesnice nebyla připojená na elektřinu, kanalizaci, vodovod..prostě byla celkově dost offlajn. Jediná televize byla v místním konzumu a byla napájena přes akumulátory dobíjený ze solárních panelů…sešla se půlka vesnice, aby se večer podívali na film. Tohle cestování časem mě fakt baví.

Za tři dny sme ušli nějakejch 60 kiláků. Na každym kroku jsme potkávali místní s motyčkama, otýpkama dřeva, sítí, kozou, volem…Každej se snažil v tý vyprahlý zemi něco vypěstovat, aby nebyl hlad. Za celou dobu jsme potkali jeden traktor. Všechno oddřou lidi a zvířata…

Až někoho na ulici v Čechách uslyšíte naříkat a stěžovat si, jak je to všechno těžký, nespravedlivý atp. vysmějte se mu za mě do ksichtu. Díky ;)

…

Došli jsme k Inle, což je ěkolik desítek kilometrů dlouhé jezero mělčí než Balaton a živí snad celej východ Barmy. Na plovoucích zahradách místní pěstujou částečně hydroponě zeleninu, kytky, ovoce. Tradiční rybáři s kónickejma sítěma se poránu tradičně tváří, aby z toho vznikly ty nejtradičnější fotky. Ti méně poctiví rybáři vůbec nic nechytaj, jen se předvádí, aby vás pak mohli trochu zkásnout. Inu tradice něco stojí.

S čundrákama jsme si pronajali longboat a brzy z rána se vydali na jezero něco cvaknout. Alex rozhodně vyhrál na kvantitu -kolem oběda měl na kartě asi 600 fotek a včera mi psal, že to zkrouhnul konečně na třicet.

Cena za pronájem lodi nás mile překvapila, ale tradičně v tom byl malej háček. Náš kapitán nás vozil do různých dílen, kde jsme byli zprvu přivítáni čajem a pak nabídkou suvenýrů. Kovárna, zlatnictví (teda zpracovávali stříbro, ale stříbrnictví je trochu divný slovo:), výroba lodí, přádelna, ruční výroba cigaret…

Obzvlášť přádelna byla docela dobrá otročina. V domě na kůlech (ostatně všechny domy na jezeře stojí na kůlech) se odehrával celej proces od získávání vláken, po barvení, tkání až samotný prodej. Stařenka, kterou vidíte na jedné z fotek denně nachodí desítky kilometrů, aby rozdělila vlákna. Bylo jí něco kolem sedmdesáti…Připadal sem si jako vyvrhel, když sem odmítnul ručně dělanou šálu z bavlny a hedvábí za 30 éček. Ale připadal sem si tak jen pár minut, takže vpoho.

Teď sem si vzpomněl na něco, co jsem možná za celou dobu o Barmě nezmínil – každej si nosí do práce, do školy nebo na pole kastrůlky. Klasický plechový kastrůlky z jídelny. Jelikož maj místní poměrně menší těla než Evropani, maj i menší žaludky a tedy i kastrůlky. Přišlo mi to roztomilý a rozhodně lepší, než co se děje v Thajsku – tady se jídlo nosí v těch nejvíc nahovno pěnovejch krabicích, který se nedaj recyklovat, slunce voda vítr mráz s nima nic neudělá a v přírodě se budou válet dokud Slunce bude každej den svítit. Kdy už to lidi ty voe přestanou používat a chtít. Nebaví mě to potkávat v moři, řekách, u cest…