El Puerto

Takže dneska je to tři týdny, kdy jsem opustil Londýn a přestěhoval sebe a svých pár věcí v batohu do Puerta de Mogán, vesničky na jihu Gran Canaria. Asi nejde žít pomalejším tempem než tady, na venkově na pomezí Afriky a Evropy.

Proč vlastně sem? Oceán mám od bytu třista metrů a téměř dvoutisícovky 40 minut autem. Jestliže Slaný je maloměsto se vším, co k tomu patří, tak tady je to ještě mnohem mrňavější. Jsou tu vlastně dva bary. Dva bary hned vedle sebe. Potkáváte pořád stejný lidi, ale i díky tomu to má oproti velkým turistickým rezortům svý kouzlo. A oproti Hjartdalu je to velkoměsto:)

Je tu dost Čechů. Od profesionálních zevláků, co žijí 8 let v jeskyních a na plážích, po číšníky, kuchaře a učitelky jógy. Pro tu jednu v pátek hraju (nebo spíš pouštim) v Sarito baru, kde vystřídam prošedivělýho Uruguayce, kterej to tu roztáčí snad stopetasedmdesátou sezónu. Když lidi tančí, zabije to písničkou Mambo no.5.

Taky tu někde v horách bydlí Primavéra (česky Jaromír, ale jaro se řekne la primavera, tak proto). Dredatej padesátník, kterej tu žije na statku s místní ženskou. Maj desítky hektarů pozemků na kterých pěstujou pomeranče. Za 25 let na ostrově je známá figurka. Prostě svéráz. Ostrov neopustí, páč v letadlech už se nesmí kouřit. Chybí mu dost zubů, který si vytrhal sám. Policie ho před časem chytla s půl kilem hašiše a dostal pokutu 6000E nebo že si odsedí 2 roky. Tak zaplatil. Trochu mě vyděsil restrikcema. Poté, co nějaký idioti v roce 2007 zapálili půl ostrova, tak rozdělávat oheň ani na vlastním pozemku nesmíš (policajti mu to ocenili na 300E, páč shledali jeho oheň jako nepřiměřený), v přírodě spát nesmíš, chytat na moři prutem bez povolení nesmíš, harpunovat bez povolení nesmíš, pít na veřejnosti nesmíš, spát na pláži nesmíš, kouřit v interiérech nesmíš. Zkrátka mu zakázali všechno, co ho bavilo a co baví i mě. Za 3 týdny jsem toho taky už porušil dost. A porušovat asi budu.

V sobotu jsme zkusili surfovat na severu v Las Palmas. Pár vln jsem na bodyboardu sjel, ale teď už je mi jasný, proč sou surfaři tak namakaný! Je to dřina! Ramena od pádlování, břicho, záda, nohy. Nejlepší posilovna na světě.

Posílám fotky z Puerta. Snad už budu mít příští týden na bytě internet, abych mohl uploadovat častějš. Zatím tedy AHOJ.
…

Tak je to měsíc, co jsem naposledy uploadoval článek na blogu. Loučil jsem se touto větou“Snad už budu mít příští týden na bytě internet, abych mohl uploadovat častějš. Zatím tedy AHOJ.” O pár dní později jsem byl bez internetu i bez bytu díky naší třetí spolubydlící z Karl Marx Stadtu. Grosešajze. Však ona jí to karma vrátí.

Když už jsme tedy neměli s Kafkym a Cathy kde bydlet, bylo jednoduchý odjet. Nasedli jsme do Viery (VW Polo 1997), napakovali svačinu a napodruhý se nám povedlo nalodit na trajekt. Napoprvý nám to totiž ujelo asi o dvacet minut. Cestovat se salámistama je někdy prostě dost na nervy. Pořád času dost a pak máváš svý lodi z úctyhodný dálky.

Zase vlastně píšu o něčem, co vám zatim neukážu. Fotky z Tenerife jsou ještě nezeditovaný, ale dole na vás čeká další várka z okolí Puerta de Mogán. Málokterý místo mi za poslední týdny přirostlo k srdci tak, jako tohle městečko. Poslední týden jsem obýval útes nad oceánem a chodil celý dny bos. Každý den byl přitom pevně ohraničen Sluncem. V devět ráno mě vyháněly paprsky z matrace a v šest večer jsem už seděl mezi přáteli na skále poblíž mariny za doprovodu Moseho a jeho kytary, zatímco mnohdy rozbouřený Atlantik nám duněl pod zadky. Mám za sebou i ranní Jógu a první ranní běh na pláži v životě na světě.

Teď jsem zpět doma ve Slanym a po dvou letech si užiju Vánoce s rodinou. Obvykle nás bývá pět, ale letos jsme v šesti včetně skřítka, co ještě věří na Ježíška, takže to bude trochu jiný kromě toho, že máma usne vsedě hned po rozbalení dárků. Ale nezazlívám jí to, protože každoročně připravuje ty nejlepší Vánoce!