NO(R)WAY 13

Norsko potřinácté, ale poprvé ve třech. Den mi trvalo Stuvoy vysmýčit a upravit tak, aby Zoe mohla nerušeně řádit po celé světnici a my se z toho nezbláznili. Zpětně našich společných pět týdnů hodnotím jako nejlepší část roku, ale ještě den před odjezdem na sever jsem si před spaním říkal, co že jsem si to zase vymyslel za hovadinu…

Ono bydlet na kraji lesa ve srubu na louce na cca 30m2 zní jako totální romantika a kopa dobrodružství, nicméně to se může změnit lehce v potápějící se ponorku ve chvíli, kdy ti týden v kuse prší a teploty jsou spíš dubnový než letní. Jenže to nebyl naštěstí náš případ.

Holky si to na severu užily!

Dopolední režim, když táta byl v práci, vypadal tak, že se šly po snídani podívat na kravičky a nasbírat lesní jahody. Po obědě pokračovaly podél řeky do vesnice, kde jsem je po práci nabral. Koupačka na pláži u kostela, zmrzlina a pak dovádění v hamace, zatímco se připravovala večeře. Obrazy, kdy Zoe lítala mlaskající po světnici a já jí krmil z ruky pstruhem, který si ještě 30 minut předtím plaval v Hjartdole, zůstanou na dlouho tou nejsilnější vzpomínkou…

Stejně silná vzpomínka je pak na místního známého, který posílá všechny svý peníze mafii kamsi do Číny v domnění, že tam na něj čeká princezna s hrncem zlata. Mno, deset mega v prdeli, dluhy, prodaný auta, chata, dům…A ne a ne mu to vymluvit. Je to prostě marný a já se bojím, že za rok vlastně nebude už ani Stuvoy, protože ten prodá taky a peníze skončí někde na hranicích Číny a Myanmaru. Říká se tomu Pig slaughtering scam a obětí je víc, než byste čekali. Bohužel můj známý je jedním z těchto prasat, které čínský řezník furt dokola poráží a ždíme před důchodem jeho bankovní účty, dokud nezbyde vůbec nic! Nic.

Pár ohňů jsem stačil zapálit, pár ryb chytit, pár kopců vylézt, pár komárů zabít, pár jezevců, srnek, orlů zřít… Krásný léto mimo město! Holky jsem pak vysadil na letišti a přivítal Františka, s kterým jsme trochu pocestovali.

Za těch x let jsem na fjordech párkrát byl, ale někam extra vysoko kromě trolltungy se nikdy moc nevydával. Až letos. V jedný DNT boudě nad ledovcem nás večer překvapila návštěva – blonďatá Švédka, která měla v plánu přespat tam kde my. Zatímco si vařila večeři, požádala mě, ať roztopim v kamnech, že má ráda romantickou atmosféru a zvuk praskání dřeva. František už spal. Pak vytáhla lahev červenýho. No a pak jsme se bavili o našich dětech…Čekali jste snad jiný vývoj situace, vy čuňata?

Druhý den ráno už byla pryč. Seběhla kopec, sedla do auta a jela 4h domů do Stavangeru. Až si budu v příštím životě vybírat životního partnera, budu se rozhlížet po horách – lidi co chodí s nadšením do kopců jsou prostě myšlením trochu jinde. V noci si například můžete v ložnici otevřít ventilačku bez toho, abyste si vyslechli přednášku o průvanu nebo krvelačných komárech.

Od září sedim zase v kanceláři. Excel, email, tři obrazovky a dvacet oken. Zatim dobrý, práce dost, dny utíkaj. Až se bude chýlit projekt v červenci 2026 ke konci, bude to rozhodně náročnější pokračovat. Ale kdo ví, třeba zakopnu o něco jinýho nebo sbalim cirkus a dáme si s holkama zase Norsko. To se prostě neochodí.