Na Sever!

Dneska si užívám zřejmě poslední letní den. Na zahrádkách teče pivo proudem, psi se perou o chládek, délky sukní jsou nepřímo úměrné velikosti libida a já trávim dnešek v bytě a balim si věci. 

Teplé oblečení, termoprádlo, pořádnej spacák, stan a další věci, který bych si přibalil na nějakej říjnovej čundr.

Ráno vyrážíme směr Lipsko – Hannover – Hamburk – Hirsthals, kde se nalodíme večer na trajekt společnosti Colorline a někdy v noci přistanem v Norsku poblíž města Larvik.

Doufám, že ryb chytnu víc než loni, že konečně uvidím losa, že pod našim srubem stále žije rodinka vyder a bobr, že norskej benzín zlevnil na polovinu a koruna do konce léta, až povezeme valuty, oslabí.

Uvidíme se kamarádi na konci prázdnin, až se bude česat chmel, stíny už budou kolem šestý večerní pořádně prodloužený a holky zase začnou nosit legíny. Na to jediný se těšim.

V 6.00 začíná expedice Hjartdal, místo kde lišky dávaj dobrou noc a na pivo se tam rozhodně nechodí!

Hjardal hlásí slunečno

Třípalcové titulky místních bulvárních plátků už minulý víkend hlásaly devět dní sluníčka. Dnes je to přesně týden, co jsme dorazili po 24hodinové cestě do Hjartdalu a zatím nepršelo. A pršet nemá minimálně do příští neděle!

Loni nás Ken vítal s deštníkem, z lesů se valila voda a potoky byly přeplněné. Tak to prý bývalo poslední čtyři, pět let a tento cyklus vlhkých letních měsíců doufejme skončil naším příjezdem…

Je jednoduchý zvyknout si na slunný počasí. Před chatou máme zahradní nábytek, z ohniště se skoro permanentně kouří a kratochvílí je nám koupačka v potoce či pod ledovym vodopádem, pod kterej jsme se loni ani neodvážili.

Rána začínaj klasickym rituálem posouváním budíku o několikrát deset minut. Otevřít dveře chaty, vočíhnout počasí, z konve na mléko nalít vodu do hrnce, nastavit menší plotýnku na 1200W a sednout na sucháč. Zubní hygiena, opláchnout ksicht a nasnídat se. Je li práce, jít pracovat (však už je taky 10 hodin pryč), není li práce, vymyslet si zábavu – jít na ryby, jít na kopec, jít si číst. Prostě někam jít.

V Hjartdalu a kdo ví, možná v celym jižnim Norsku je rok křečků. Sice jich vidíte víc mrtvejch než živejch, víte ale, že tu všude jsou. Dneska jsme ráno jednoho vyrušili, jak si trénoval kopulaci o mech. Samička tam prostě nebyla a jemu to zdá se nevadilo.

Dny tu běží neskutečně rychle, i když slunce zapadá až někdy v půl jedenáctý. Jak včera poznamenala trefně Nany, připadá jí, že chodíme pořád jenom spát…

….

Čtrnáct dní bydlíme na 59. stupni severní šířky. Dny ubíhají, krátí se, ale pořád jsou dost dlouhý a slunečný, aby s nima člověk mohl nějakym rozumnym způsobem naložit.

V sobotu jsme si splnili rest z loňského roku, kdy jsme se nejvyššímu vrcholu v okolí vyhýbali. Mohlo za to tedy jednak počasí, ale taky odmítavé postoje Nanynky. 

Čtyři hodiny nahoru na horu, přičemž hned po první hodině se nám ztratila cesta. Bez mapy jsme si poradili snad nejlíp, jak to v tu chvíli bylo možný – šli jsme šturmem! Chvílemi po dvou, pak po čtyřech. Lesy, křoviny, poslední zbytky stromů, vrchoviště a nakonec i suťový pole jsme nechávali směle za námi. Viditelnost více než dobrá, kondice ucházející, záda uplně durch turch.

Nevýhoda hikingu bez mapy se ukázala až dnes – náš vrcholek vlastně nebyl nejvyšším bodem, nýbrž až druhým nejvyšším bodem… Takže: jestli za námi někdo přijede, bude pokus číslo dva!

Na plošině na dohled od vrcholku se nachází několik chat. Jen ta hlavní zamčená, všechno přístupné a plné osobních věcí. Žádné mříže, žádný zámky. V Norsku a zejména v horách tedy nejspíš ještě bydlí lidé a ne nenechaví idioti.

Důvěřivost místních je opravdu neuvěřitelná. Příští týden malujeme jednu z přilehlých chat ve zhruba 900 metrech nad mořem. Majitelé nám ukázali, kde mají klíč, kde nám nechají nějaké jídlo a zůstat můžeme jak dlouho chceme.

Peníze za práci předem jsme odmítli, protože ze zkušenosti víme, že se pak hůře motivuje k práci…

Níže několik fotek z cesty tam a zase zpět.