Podzim

V sedm ráno jsem přijel do domova důchodců v Unhošti. Přivítal mě ospalý objekt, ponuré chodby, až skoro nemocničně vyhlížející personál a pár opravdu starých lidí vysedávajících na chodbách v přítmí. Bylo úterý, měl jsem ranní hlad, z toho všeho kolem takovej divnej depresivní pocit a jistotu, že sem přijedu ještě dvakrát.

Kafe v kanceláři mi pomohlo rozproudit můj – v tuto nekřesťansky ranní hodinu stále spící mozek, připravil jsem si foťák, přednastavil clonu, čas a ISO, omotal přístroj kolem zápěstí a vydal se korzovat po probouzejících se uličkách ústavu.

Venku začalo svítit sluníčko, seniorům pookřála těla i zvědavost. Ranní klábosení na lavicích a v pokojích chvílemi přerušila spoušť fotoaparátu. Za pár hodin o mě věděl celý domov, všichni věděli kdo jsem a co mám za lubem. 

Stejným způsobem jsem strávil tři úterky po sobě. Tři úterky poslouchání příběhů z mládí, ze sokola, za bolševiků, před válkou, po obědě. Tři úterky focení staroušků, pojídání čokoládových bonbónů, odmítání těch samých čokoládových bonbónů, prohlížení fotografií a přemýšlení o stáří.

Výstupem by měl být tisk některých portrétních fotografií a jejich vystavení v jídelně a ve vestibulu domova. Přijďte se podívat na fotky a vyslechnout nějaký příběhy dokud vám je má kdo povídat. Ta studna zkušeností není totiž bezedná.