Wunderbár

Nevim co tu dejcháme za vzduch, ale je zvláštní, že pokaždý, když se objevim v Čechách tak omarodim.

Když už člověk má bejt nemocnej, tak je samozřejmě lepší, když doma než někde na hostelu, pod stanem nebo v hamace. Když seš několikátej den doma s čajem, tak sou však tyhle úvahy poněkud liché, protože ti je blbě teď a tady.

Je pondělí odpo a podle původního skoroplánu jsem už měl být 14 dní v Thajsku. Zatím nejsem a naopak právě sedím v zasedačce na Smícháči na pohovoru. Pokud by to vyšlo, stanu se znovu členem smečky ve Wundermanu, budu mít po-pá džob, stravenky, pravidelnej plat a přesezenou prdel. To, jestli to tak na čas bude, zjistíte z FB profilu, kde se budu snažit najít nějaký spolubydlení nebo možnost někomu hlídat pár měsíců byt/dům a klidně se psem.

Doufám, že si ve firmě nepamatují mou automatickou odpověď, kterou jsem prý (nepamatuju se, ale zní to jako já) nastavil v outooku po svém odchodu. Psalo se tam něco o tom, že jsem moc mladý na to, abych umřel za klávesnicí.

Když jsem na to zapomněl já, mohli by i oni. Držte mi palce.

No a když nemarodim ani necestuju, tak občas nafotim děcka svym kamarádům. Má to dvě obrovský výhody. Jednak špunti po dlouhý době viděj strejdu, takže si mě třeba budou pamatovat a za 15 let si na baru budem moc dát panáka, druhak jejich mámy neskutečně dobře pečou.