Bali-KL-Cebu

Teď mě právě dohonilo každodenní nepsaní deníku. Dva měsíce od posledního příspěvku na blogu, přejezdy trajekty, přelety přes polovinu jihovýchodní Asie a ať se snažim sebevíc, asi budou nějaký historky navždy zapomenutý.

Jelikož vám píšu z Filipín z Moalboal, znamená to, že nás sopka Agung pustila do letadla a my mohli po několika vystreslejch dnech opustit Indonésii. A docela jsme ji opouštěli rádi, protože Bali, kde jsme strávili pár posledních dnů před odletem, na mě nějak zvlášť nezapůsobilo. Handrkování s Taxi mafií, která ti chce rozbít hubu, páč sis zavolal Grab (taková verze Uberu), moc k pozitivním dojmům nepřidá. Kdybych mohl pokaždý z batohu vytáhnout motorku a přemístit se někam nezávisle na místních, byl bych o dost spokojenější.

Na Bali jsme strávili tři dny. Tři dny sme jezdili po okolí na skútru a dostali se cca 7km od Agungu do zakázaný zóny. Všechno kolem nás bylo šedý od popela. Cesta byla přikrytá spadaným listím, kterýho se zbavily stromy, když je zasypal sirný koktejl. Míjeli sme opuštěný vesnice, kde jedinými residenty byli psi, který se za náma hnali pokaždý, když sem zastavil a chtěl něco vycvaknout. Obloha byla ocelová, v dálce to hřmělo a celá ta situace mi připomínala knihu Cesta od Cormaca McCarthyho. Totální deprese.

Druhej den to bylo na Bali o poznání lepší. Narazili jsme na veselku a dostali hnusnou rýžovou pálenku nebo spíš víno, který skončilo rozlitý u mě v batohu. Proběhly nějaký vodopády, projeli jsme úchvatný cesty, kdy se držíš řídítek a spokojeně si brbláš pod fous. Svět je prý nejhezčí ze sedla koně, mě stačí zatím motorka.

No a pak chceš odjet na letiště a narazíš na místního Taxi zmrda se svojí mlátičkou. Taxikáři jsou zejména na turisticky exponovanejch místech v naprostý většině svoloč, která okrádá, dealuje a nezřídka napadá řidiče, který to chtěj dělat jinak. Známe to z Prahy, Brna, Kuala Lumpur, Bali. Všude je to stejný.

Jak už sem psal, sopka se uklidnila a my mohli odletět. Pro jistotu jsme strávili noc na letišti, protože fakt nebylo jasný do poslední chvíle, zda si Agung nenastaví budík a trochu nás na dálku nepozdraví. V tomhle jsme měli kliku. Odbavení zavazadel, pasová kontrola a hle, problém. Klika došla. Indonésie je jediná země na světě, kde 30 denní příletový vízum je ve skutečnosti 29 dní, takže pětikilo na jednoho pokuta za pět hodin extra (!) a sprint k letadlu, páč to bylo na imigračnim klasická přehlídka uniformovanejch nekompetentů. My měli štěstí a po necelý hodině odcházeli. Rodina před náma čekala s malym prckem celou noc na někoho, kdo se uráčí jim dát do pasu razítko. Vítejte na Bali a brzy na viděnou. Tak určitě.

Bali – Kuala Lumpur – Cebu. To je nějakých 8 hodin čistýho letu; s transferem v KL jste v tom za nějakejch 16. My přijeli na letiště na Bali v deset večer a v deset večer druhej den otvírali hotelovej pokoj v Cebu. Do toho mi přestal fungovat displej laptopu, Mel prokousla kočka nohu a oba jsme se ocitli v Cebu – v druhý největší díře na Filipínách hned po Manile. Slumy, prach, dopravní zácpy, smrad. Nikdy neříkej nikdy, ale tohle vím jistě: Nikdy nebudu bydlet v Cebu!

Takže první dojmy z Filipín? Všechno má svojí ochranku – banky, resorty, hotely, velký restaurace a fastfoody, obchodní domy. Týpci stojej před vstupem s brokárnou, spousta obchodů je zamřížovanejch, ostnatý dráty nebo střepy zalitý v betonu kolem domů, zastavárny na každym rohu. Na každym rohu najdeš i přivázanýho kohouta (spíš hned čtyři) za nohu, který čekaj na příští neděli až se posekaj se svým opeřeným sokem, vystoupaj na špici turnajové pyramidy a jejich majitel shrábne 5000 pesos (100 USD). I v tom nejmenšim obchodu se prodávaj vytuněný směsi pro kohouty, zatímco místní jedí obyčejnou rýži. Každá vesnice má market, basketbalový hřiště a cockpit. Je to prostě trochu jinej svět nějakejch 127 stupňů východní délky.

Filipínci jsou milý, usměvavý a neumí moc vařit, ale to vám asi řekne každej, kdo na Filipínách byl. Koření a sůl tu skoro neexistuje, všechno nahrazuje sójovka.

Když Bůh místním naděloval hudební vkus, šli asi všichni koukat na basketbal nebo Miss World.
A když naděloval Filipíncum repráky, spoléhal na to, že nikdy nebudou mít elektřinu a rozházel jich po zemi trilión. Důsledky těchto dvou skutečností sem pociťoval na ostrově Malapascua každej den. Remixy remixů. Schválně si hoďte do jůtůb Baby shark dance. Ano, tahle šmíra má jeden milion zhlédnutí a nedivil bych se, kdyby polovina byla právě z Malapascua, kde bydlí asi 4000 lidí.

Tenhle post mam rozepsanej asi dva týdny ještě z Malapascua, ale teď už bydlíme v Moalboal. Daleko od velkejch repráků naštěstí. Sdílíme dům s Charliem a Carol, který znám z Thajska a s Charlieho rodiči. Čtyři Švéďáci, Francouzka, Čech, tři psi, o který se staráme a každodenní hordy moskytů, který na nás ve dne v noci útočí. To je teď naše nové bydlo.

Nahoře pár fotek z GiliT. Příště už to budou samý Filipíny a jeden podvodní speciál. Tak čau!