Malapascua

Sobota krátce po poledni. Facebook zaplavenej ovarovou hlavou, který se pomstychtivost trochu vymkla z rukou; protesty v Bratislavě, ukřivděnej Ondráček…Moje asijská zima se pomalu přehoupla do poslední třetiny a domácí události teď nějak víc sleduju, ačkoli se právě teď válim v hamace ve stínu pod stromem, koukam na moře a mym dnešním dilematem je pouze to, zda se jít v pět hodin potápět a kolika pivy zítra naplnim lednici, aby neměli kluci po příletu žížu. Pedro se vrací. Do Asie.

Jaká vlastně byla Malapascua? Měsíc a půl mi tam asi stačil. Malej, ale za to krásnej ostrov žijící z potápění. Pro podvodního fotografa během zimy bohužel nic moc viditelnost, ale i tak bylo potápění skvělý.

Jak už sem psal minule, domorodci na ostrově milujou disco, pivo a rum. Je to taky to nejodlehlejší místo od centra Cebu, takže to přirozeně přitahuje všelijaký podivíny, pro který jinde asi nebylo místo nebo museli zmizet. Ostrov, na kterym žije čtyři tisíce lidí a minimálně stejnej počet kohoutů se několika lidem zaryl pod kůži tak strašně moc, že už ho asi nikdy neopustí. Většina těch lidí ale tráví ve vodě skoro stejně času jako na souši a kdyby mohli, tak se nejspíš ožení či provdaj za nějakou mantu nebo chobotnici. Malapascua je totiž vyhlášená potápěním s tzv. Thresher shark. Tito bizarně vypadající žraloci se každý ráno vynořují z hlubin kousek od břehů ostrova, aby se mohli nechat očistit a pak zase zmizí v několika set metrové hloubce. Nikdo neví, proč se to děje zrovna tam, ale výzkum ukázal, že jeden žijící žralok přinese ostrovu Malapascua zhruba 250 tisíc dolarů ročně díky turismu. I přes tyto benefity však stále občas dochází k lovu těchto tvorů nebo k již zakázanému rybolovu pomocí dynamitu. Což je teda v roce 2018 ultra úlet.

Měsíc a půl už žijem v Moalboal. Potápění je tu skvělý, bydlí se nám náramně a o nočnim životě nic vlastně nevim, páč každej den chodim domu zbitej jak pes. Večerní šlaftrunk, film a spát. Ke třem čoklum z ulice nám teď přibyl další. Říkáme mu Snow, protože až mu bude zase pořádně růst srst, bude sněhově bílej. Snow je vlastně takovej Mel projekt. Ze zbídačenýho psa, kterej se každýho bál, ztrácel srst, drbal se do bezvědomí a drápy mu přerůstaly až k sousedum, se každým dnem stává míň a míň zubožený zvíře z kterýho už nečouhaj kosti. Dvakrát týdně ho koupeme, zvládli sme mu přistříhnout drápy a dneska dostal dokonce injekci na urychlení hojení ran. Bohužel spousta dalších takový štěstí nemá a za pár týdnů špatně skončí někde v příkopu u cesty.

Tak zase trochu pozitivnějš. Nepředpokládam, že něco napíšu v nejbližších dnech, protože kromě lenosti a špatnýmu internetu mam trochu našláplej harmonogram…Roadtrip s klukama, nějaký hajky, pivo, zkusíme se někde v přírodě vykempit, vyšlápnout nějakej kopec a pak na konci března odlítam fotit svatbu do Thajska, ale stejně se nejvíc těšim na to žrádýlko. Po filipínský kuchyni to bude přímo osvěžení pro můj bauch a pro vegetariánku Mel učiněná mana.

Takže nahoře pár fotek z ulice Cebu a z ostrova Malapascua. V Cebu jsme procházeli slum u doků, takže pořádná špína, prach a chudoba. Nebylo to nic moc, ale ani chvíli sem neměl pocit, že je na nás někdo nasranej nebo že blbě čumí. My prostě šli na hotel nejkratší možnou trasou a neměli jsme tušení kde se co v Cebu nachází…