Reine

Opět balíme věci a jídlo na cestu. Po pár dnech v Norsku sedáme do auta. Otlačená prdel se sice už vypoukla, ale čeká jí 24 hodin jízdy na sever a pak to samý na jih. Čtyři tisíce kilometrů za deset dní s Harrym Pottrem, Kubou a Monikou. Míříme na Lofoty!

Po cestě nabíráme na autobusový zastávce Moniku, která si kromě tradičně dobrý nálady (hnědočeši a zamindrákovaný kreténi z fejsbuku a novinek.cz by ji nazvali havloidnim sluníčkem) přibalila spoustu ořechů, raw tyčinek, koření a přísad, aby nám vylepšila naší skandinávskou kuchyni. Díky!

Norsko, stejně jako zbytek Evropy vyjma Slovenska, který je vlastně už Asie, zasáhla vlna veder. Pětatřicet ve stínu a vyhřátý řeky nás za týden moc neutužily, takže nás Móňa ztrapnila hned v prvnim jezeru, kdy se neohroženě jako mořská vydra ponořila do ledových vod nejhlubšího a největšího norskýho jezera poblíž kladívka aka Lillehammeru. Jezero Mjosa je 117km dlouhý a 468 metrů hluboký, takže žádný kafe!

S každou další kapitolou Harryho jsme se blížili víc a víc na sever, ačkoliv pomalejš, než by to na takovou dálku chtělo. V Norsku nejen že nejsou skoro žádný dálnice, ale téměř se tu nejezdí rovně. Záměrně. Norská vláda schválně staví silnice do zatáček, aby vás to nenutilo sešlápnout plyn a hnát se vyšší než povolenou rychlostí a nedejbože předjíždět! Tmy ubývá, prdel se placatí, bordel v autě kypí a my, spolu s naší dieselovou škodovkou si spokojeně vrníme při pohledu do Sluncem zalité severské tajgy a tundry. Severní polární kruh nás přivítal 33°C ve stínu a polární lišky si červenec užily ve vlastní šťávě tipuju a my se chladili v ledovcovejch řekách a pak i v moři. Za deset dní byly jen dva, kdy jsme šli na prase do spacáku. Plavky nám byly již tradičně k ničemu, v Norsku se Češi koupou zásadně v kůži.

V Bodo jsme se nalodili na trajekt a několik hodin pluli Norským mořem na jižní cíp Lofot. Půlnoční Slunce jsme o den prošvihli, ale i tak se skrylo pod horizontem jen na zhruba10 minut. Koukám na ten rozžhavenej kotouč a přemýšlím, jak si někdo může myslet, že Země je placatá. Jak náš soused Otto ze Slovenska považuje heliocentrismus za podvrh a kulatou Zemi za spiknutí katolíků, židů a kdo ví koho ještě. To, že za polárním kruhem oprotu jižnějším místům Slunce určitý čas nezapadá vysvětlit nedokáže, stejně tak proč je třeba teď v Teheránu už tma. OMG level 10.

První zastávkou na Lofotech bylo fotogenický městečko Reine. Za hoďku 350 výškovejch a čelist padá z výhledu někam k pupíku. Reinebringen, kterýho jsou poslední dobou plný instagramy se stalo tak populárním, že jsme po cestě potkali i pár postarších Číňanek, který si před poledním Sluncem chránily hlavu spoďárama. Připomnělo mi to moment z dětství, když jsme si s bráchou někdy v pěti letech hráli na potápěče a slipy byly potápěčský skafandr…

Přes dvě hodiny jsme běhali v úžasu s foťáky, nad hlavou nám občas proletěl nějakej dron a já si vzpomněl na svůj spacebug a trochu se mi postesklo. Už je naštěstí opravenej a za měsíc ho vyzvedávám v New Yorku, tak vás snad brzy potěším nějakou další fotkou z ptačí perspektivy. Snad tentorkát vydrží funkční dýl než 9 měsíců… Nevzít si ho znovu do Norska bych už nezvlád, stejně bych asi už nezvlád nevzít si sem aspoň na měsíc Mel, nekoupit si konečně T3 a nedojet tentokrát až do Senji, která leží ještě 500km na sever od Lofot.

Od odjezdu z Čech po návrat z Lofot uběhly tři týdny z července. Najeli jsme 6500Km a stačilo to. Před pár dny jsem koukal na trasu sedmiměsíční cesty z Prahy někam ke Kamčatce a zpět. Vycházelo to na 9000km měsíčně. Každej den 300km po prašných cestách Uzbekistánu, Mongolska, kolem Bajkalu, po rozpálenym asfaltu v Íránu atp. Nechápu to. 67 000km za volantem 7 měsíců vkuse. Šílenost. Jeden den se ti nechce jet a druhej den na tebe čeká 600, abys to stihl!

Takže nahoře pár obrázků z cesty a z Reinebringen. Příště nádherná pláž Unstad, kde jsme potkali Cyrila, vyzkoušeli kajaky, vylezli nějakej kopec a na vlastní kůži zažili The rolling stones kolem stanů.