Pulau Nias

Nutkání skoku do slaný vody a vyzkoušení surfu mě přivedlo na Pulau Nias, ostrov ležící západně od Sumatry přesně tam, kde začíná Indickej oceán.

Z Medanu ste tam vrtulákem asi za hoďku a pokud se chcete dostat do Sorake, pobřežní vesničky lákající na skvělý vlny a uvolněnou atmosféru, strávíte v taxiku ještě nějaký 3 hodiny. Nias na mě od začátku působil jako nějaká obří zahrada. Žádný debilní monokultury v podobě kaučuků a palmáčů, ale rozesetá rozmanitá vegetace všude kolem.

Než v roce 2004 spláchlo Nias tsunami, konaly se tu surfařský závody, kam a kde se sjížděli opálený ramenatý kucí i holky z celýho světa. Každej mluví o Bali, ale na to já vám přátelé kašlu. Podle mě to je jen past (rád hejtuju, to už víte:), ale to vám potvrdim osobně, až budu mířit třeba příští rok někam do východní Indonésie a v Denpasaru budu přesedat.

V součanosti je Sorake jen stínem toho původního Sorake. Surfaři sice jezdí, ale je to stále takový ospalý, ale o to víc přátelský a líný. V guesthousech si můžete pročítat dvě dekády starý surfařský magazíny, do kterých místní děcka dokreslila prsa a pindíky, zatímco vás patnáctiletý kluci dole z trávníku lákaj na vlnu.

Ta vlna, kvůli který sem lítaj lidi z celýho světa, se láme jen pár metrů od pobřeží, takže nepotřebujete žádnej povoz a v klidu si tam po snídani dopádlujete. Teda za předpokladu, že surfovat umíte. A to obstojně. Karen z NY byla z toho místa tak nadšená, že den za dnem trávila v oceánu 12 hodin denně. Samý ramena a sval, to ti povim.

Já si užil prkna jeden den. Dvě hoďky dopo a dvě hoďky odpo s učitelem. Jelikož sem se už dopoledne postavil a něco sjel, tak sem chtěl vyzkoušet druhej den trochu větší a delší sjezd. Jenže moje tělo bylo proti. Sjel sem první a poslední vlnu toho dne a šel si hojit ramena na motorku. Prostě to dál nešlo.

Na Niasu je zhruba 90% protestantů, takže kostely potkáváš úplně všude a místňáci maj západní jména. Každej ti ale stejně řekne brácho a ty jim taky. Velikonoce byly docela událost a celý den probíhaly mše..nicméně se surfovalo, Kristovi navzdory.

Na fotkách velmi srdeční místňáci, tradiční 200let stará vesnice, pár vln, prken a tak. No a za týden budu sedět v několika letadlech, abych se dostal po půl roce domů. Zkusim ještě příští týden nahodit na rozloučenou příspěvek o Tiomanu, když už dojde na to loučení…

To to uteklo kamarádi, jak emigrant.