Duna a runa

Když sme se blížili k severnímu Dánsku a našemu cíli po celym dni za volantem, Slunce bylo furt dost vysoko. Větrolamy se lámaly, vrtule od větrníků se vrtěly, ptáci radši chodili po zemi a mě byla venku kurevská zima. Vítejte u Severního moře.

Nikdy sme tu nezastavili. Pokaždý nás to hnalo rovnou k trajektu a tenhle přírodní park pár kilometrů od přístavu jsme míjeli. Duny jak činžáky, rozbouřený moře, písek ve vzduchu, v očích, ve foťáku, všude. Po 11 hodinách za volantem jsme s Kubou nazuli tenisky a s chutí si nechali ošlehat ksichty pískem a nohy ostružinama.

Druhej den jsme dorazili do Stuvoye. Je stále tu a my jsme tu s ním už přes týden. Nánosy myších bobků jsme zametli a Stuvoy celkově oprášili. Na to, že mu je něco přes 250, je docela ve formě. V o něco menší formě je mostek pod vodopádem, kterej spláchla červnová povodeň. Koryto řeky Hjartdoly je jinak, pár domů v Hjartdalu je jinak, Kenovy vlasy jsou jinak.

Jsme opět obehnáni ohradníky, zpoza kterých na nás čumí tři krávy. Furt se stydí. Ryby zatim neberou a mockrát jsme to vlastně ani nezkoušeli. Jídla máme totiž zatím dost, a když je pěkně, radši jdem do kopce než se pohybovat jako nějaká mrzká lůza v nížině.

Na to bude času dost. Jako třeba teď, kdy je po celodennim dešti konečně jakž takž, takže: Petrův zdar!

Nahoře pár obrázků z dun a okolních kopců. V hlaních rolích Bindingsnuten, Maelefjell, Skorve a Gaustatoppen. Moc jsme toho zatím nestihli, měli jsme nějakou práci…

P.S. Máme první úlovky (mrk mrk) – skateboard, Lego a skříň.