7

Sedm. To není jen můj oblíbenej film od Davida Finchera, ale taky nesmírně dlouhá doba po kterou jsem nenapsal na blogu ani čárku. Bylo by nesmyslný to všechno spláchnout pár odstavci, ale někde navázat musim. Takže:

Ze sociálních služeb rovnou k filmovýmu průmyslu. Paráda. Ale to, čím jsem pohrdal, se stalo skutečností. Práce 10 – 16 hodin denně s nejistými víkendy na metrovym vodítku jak jezevčík pani Kadrnožkový…

Práce jako taková byla rozhodně skvělá! Dělali jsme na velkých filmových projektech, fotili textury, převáděli do 3D objekty pomocí fotogrametrie, skenovali laserem filmový lokace nebo 200 foťáky hollywoodský hvězdy. Až pak uvidíte v nějakém filmu velký davy lidí nebo scénu, která odporuje fyzice nebo fyziologii, stojí za tím VFX – vizuální efekty. Mrkněte se, jak vznikal například film Zátopek…

Zkušenost to byla zajímavá, ale trvalo mi snad do konce srpna smířit se s tím, že jubilejní desáté Norsko v roce 2021 neklapne. Tak moc mi ten analogovej svět plnej zelených vrcholků a čistých jezer chyběl…

A plány na další měsíce? Zůstat u filmu a mezi projekty trochu rajzovat. V září jsem byl pracovně v Itálii a ono s pěkným hotelem, mořem za zahradou a každodenním sluníčkem se těch 13 pracovních hodin denně zvládá líp než uvíznutej někde na jižní spojce…

A jaký bylo léto? Krátký.

Moc krátký.

Ale zejména červencový víkendy jsme vytěžili s Mel do mrtě. Podnikli jsme několik výjezdů do Sudet, saunovali se na břehu německýho jezera, sjeli jsme Berounku a Ohři, nějaký ty čundry taky byly a po nevim kolika letech se mé kyčle kroutily na hudebnim fesťáku.

A o tom, jak jsme strávili dva víkendy na nudapláži s důchodcema z Teplic zas příště…