Salam!

Dočkal jsem se. Po dlouhých měsících jsem opustil Čechy na dýl než čtrnáct dní a po sedmi letech sem se vrátil do arabskýho světa, kde nepsaný pravidla převládaj nad těma psanýma.

Jsem v Maroku. Od středy devátýho třetí a asi osm dalších střed mě tu ještě čeká. Cirkus jménem The Wheel Of Time se přesunul z Barrandova a Letňan do marockýho města Ouarzazate (česky Warzazát), nebo jak se tomu tady přezdívá – Africkej Halyvůd. Je to vlastně takový betonový město pět hodin jízdy na jihovýchod od Marakéše, který jak se zdá, má tu největší slávu za sebou. Před nějakym tim pátkem se tu točily neuvěřitelný filmy jako Království nebeské, Gladiátor nebo scény z Hry o Trůny, ale živelnej boom očividně přibrzdily ekonomické krize a covid. Tohle pouštní Kladno se 70 tis. lidmi místo na uhlí a metalurgii vsadilo na filmový prachy, který jsou sice velký, ale stabilní jak dubnový počasí. Mimochodem – v dubnu je tady průměrně 30 stupňů, bez mraku a nás čekají dlouhý dny na filmových setech pod saharským sluncem. Uf.

Chcípat budem pak. Teď je to taková pohodová dovolená, kdy se čeká na techniku a mezitím s klukama objíždíme okolí, zevlujem po městě a objevujem postupně „Warzazátsko“. Asi 30km severozápadně leží Ait Ben Haddou (Berbersky: ⴰⵢⵜ ⴱⴻⵏⵃⴰⴷⴷⵓ ), který si samozřejmě taky zahrálo v nejednom filmu, ale hlavně bylo od 11. století centrem strážícím důležitou stezku mezi Saharou a Marakéšem. Téměř původní stavby z červené hlíny,slámy, dřeva a kamení na úpatí kopce nad řekou to dotáhly v roce 1987 i na seznam UNESCO, který s sebou většinou přinese turistický pastičky, šmelináře, týpka se sovou jako např. v Praze, nebo Berbera trápícího kobru flétnou v případě tady v Ait Ben Haddou.

Můžete si desetkrát přečíst, jak se vám místňáci budou snažit dostat do peněženky, ale první dny jsou prostě telecí, takže na špek v prvních dnech párkrát skočíte. Sedm let bez tréninku arabskýho smlouvání, divadýlek a rezolutnosti si vybralo svý a já třímám v ruce kus umča vytvořenýho pyroakvarelem za sto ká čé. Lokálové jsou srdeční, milí, slušní a ohleduplní. Vlastně zatím jsme nepotkali žádnýho zmrda a to už máme za tři dny spousty hodin chůze po okolí a nespočet interakcí s místními. Po pozdravu se vás zeptají odkud jste a pak vám popřejí dobrý den a rozloučí se. Zatímco pijete svůj třetí mátový čaj za den, klábosí s vámi kavárník, který marně čeká již druhým rokem na turisty a zajímá ho, jak se máte. Instagram tu frčí, někteří si vás budou chtít přidat…

V sobotu odpoledne jsme si přes zážitek AirBnb zašli s Radovanem na lekci vaření. Mamina Ghita ve vedlejší vesnici nabízí se synem dvouhodinové posezení u jídla a čaje, kde se dozvíte jiný informace než na wiki a k tomu se naučíte připravit pokrm v hliněném kuželovitém hrnci zvaném Tajine (tažín). Už taky vím, že kus kus se prý jí jen společně v pátek po modlitbě, že egyptský servery jsou nejlepší na torrenty a že se ženský v západním světě mají skvěle, protože tam panuje podle Ghity rovnost, kdy chlap taky občas uvaří, podílí se na chodu domácnosti a nesedí jen celej den v kavárně před televizí u fotbalu.

Beru batoh, kontroluju zda mam náhradní baterku, petku s vodou, dirhamy v kapce a mizim někam ven, než nám začne tóčo. Zatim se mrkni na fotky z prvních tří dnů. Koupil sem si manuální pevný sklo, tak to s nim zkoušim. Snad si budeme víc a víc rozumět. Njoy!