Ait Alla

Klopím do sebe litr vody, aby moje tělo zapomnělo na včerejší festival plechovkových pif. Můj novej kolega Callum je na tom ještě o něco hůř, ale i tak se vykopnem z hotelu docela rozumně a půjčujem bílou Dacii. Míříme do hor.

Vylepšení v autě v podobě jack-jack kabelu slibuje příjemnou jízdu a společně s Matyášem a Callumem necháváme za sebou Ouarzazate, poušť i oázy a stoupáme k průsmyku na sever. Po pár kilometrech výhledů na čtyřtisícovky kolem klesáme podél řeky a s otevřenou hubou zíráme na vesnici nad námi. Je to Ait Alla! Mashallah! Jakmile zastavíme, hned máme u auta chlapíka a ukazuje se, že to je Omar, jehož vizitku třímám v kapse. Náhoda? nemyslím si. Večer procházíme středověkou vesnicí, kde se zastavil čas. Všechno jako by bylo uložené pár století ve stázové komoře a dojem z minulosti nekazí zaparkovaný plechovky (Hamdul’llah), protože kde nejsou cesty, nemohou být auta. To dá rozum. Dopravním prostředkem v Ait Alla jsou totiž nohy, osli, muly a koně.

S foťákem na krku a syntetickýma outdoor hadrama si připadám jak návštěvník z jiný galaxie. Místní stařešinové sedí opřeni o mešitu a přes vztyčenou hůl nás pozorují. Děti se stydí a při našem pohledu na ně sklopí oči, zastydí se a pak utečou. Od dvou překrásných berberek se dozvídáme,že vdané ženy se nesmí fotit. Nebo je teda asi spíš nesmí fotit jiní muži… Když si chci vyfotit tu nevdanou, odmítne, ale její úsměv nemizí. Ukážou nám jejich černou kuchyň, kde právě připravují večeři a loučíme se.

V noci byla kosa. Strašná kosa. Omarův dům nepropouštěl dovnitř nic. Ani čas, ani telefonní signál, ani teplo z venku. Sedíme nad tažínem zabaleni v dekách a popíjíme desátý čaj dne. Lidský tělo topí prý snad nějaký 2KW a tak tipuju, že to bylo jedním z důvodů, proč si Omarův soused „pořídil“ dvě ženy, se kterýma má dohromady 35 dětí. Třicetosum lidí v domácnosti už pár místností vytopí…

Ráno nás Omarův syn Mohamed bere do vesnice Megdaz (1961mnm), kde bydlí kolem 4 tisíc lidí a je tam několik Kazeb. Všechno kolem je zbudovaný z červenýho kamene a hlíny. Vítejte v Evropě před 400 lety nebo 50km od Moskvy včera. Přeskakujem řeku, jdeme k vodopádu…nad námi je kamenitá poušť, pod námi oáza, kde kvetou stromy a rostou stovky košatých vlašáků. Na planině pod třítisícovkama dáváme čaj u místních. Sedíme s čajem na terase na téměř magickém koberci a vyžerem všechno domácí máslo z kozího mléka s chlebem. Z povzdálí k nám doléhá mečení koz, bučení krav a štěkot psa. V zimě jim prý napadne přes metr a půl sněhu a já jen přemýšlím, co v tý zimě celou dobu dělaj. Nejspíš se prostě jen snaží přežít.

Odjíždíme od Omara asi ve 14.00 a kupuju pro jistotu 5 litru benzínu. No. Benzínu. Gazol v Maroku znamená diesel a benzín je esance. Takže po pár kilometrech auto nejede a co teď…Auto odstavujem, já vztyčuji palec a první úspěch je tu – stopnul sem dva marokánce, zatímco Matyáše s Callumem nechal za sebou u krajnice s Dacií.

Salam a lejkum! Ca va? Hamdul’llah. Yasiid a jeho kámoš vezou na korbě nějakou rozbitou převodovku a tak se v kabině pickupu tísníme tři. Kluci mě zásobujou cigárama a chlubí se instáčem, který má v Maroku opravdu každej a každej si vás bude chtít přidat…Po třiceti kilácích kupuju v první vesnici dalších 10 litrů – tentokrát esance a stopuju zpět.

Bohužel nová dávka tentokrát správnýho paliva nepomohla. Naše Dacia se udusila naftou. Po domluvě s půjčovnou opouštíme auto a stopujem zase dolů z hor.

Dejte si pozor, co si přejete. Včera jsem si přál, abych viděl nad tou třítisícovkou, jejíž vrcholky stále zdobí sníh, západat sluníčko. Splnilo se mi to. Z korby pickupu, který předtím než nás nabral, vezl kozy a ovce (dle bobků všude kolem nás), chytáme poslední paprsky a krájíme dalších pár kilometrů k Ouarzazatu. Vystupujem. Začíná být už docela tma a to není přítel stopování…

Blíží se nejspíš naše jediná naděje – dvacátý auto na týhle vyprahlý cestě za celou neděli. Zastavuje. Usedáme, přistane nám vzadu brko místního hašiše, pak cígo, pak kafe. Šofér Mustafa zařadil pětku, pustil cover Bowieho od Nirvany – The man who sold the world a my jen pozorovali temnoucí indigo na okolní poušti s tím, že tenhle den byl jedním z nejlepších za poslední dobu a nic na tom nezmění ani sto éček, který sem ještě tu noc vysolil půjčovně za odtah auta zpět do servisu a na vyčištění motoru.

Maroko, Je t’aime!