Afra

Původně jsme si s Jirkou chtěli půjčit auto, ale volání přírody po ranní kávě mě zavedlo na veřejné toalety na autobusovém nádraží odkud shodou okolností právě odjížděl bus směr Marakéš. Měníme tedy plán a místo auta kupujeme dvě jízdenky…

Vybíráme si vesničku Taddart. Ulicovka mezi horama zalitá sluncem, kde dokupujeme pár zásob a příjemnou cestou stoupáme svahem do sedýlka. Vyhlížím zkratku, která by nám prodloužila život. Drápeme se korytem potoka, hraju si na stopaře, ale najednou lidské stopy mizí a já idiot posílám Jirku šturmem po rozpadající se marocký opuce svahem s cca 45-50 stupňovym sklonem. Jiří to dává, já se málem posral a zbaběle vytuhnuvší obracím směr a pokračuji dál korytem vyschlýho potoka…Kolem nás poušť, vyprahlo.

Mezi horami hází stín několik stromů do zvlněného údolí. Mula uvázaná u stromu čumí tupě do údolí. Za pár minut dorazíme do Afry – horské vesničky postavené z nafialovělé horniny. Po prvotním ostychu nás obklopí několik dětí s narůžovělými tvářemi. Vlastně je zvláštní, že děti tu mají růžové tváře jak v Nepálu a dospělí včetně starých žen (muže jsme nepotkali, asi někde lemcali čaj) překrásné bílé zuby jak z reklamy na Orbitky. Věc naprosto nevídaná, protože v nížinách to vypadá, že chodí k zubaři ještě míň často než já nebo spíš vůbec.

Procházíme vesnicí a naproti mešitě si všímám ženy s oranžovým šátkem zírající z okna nedostavěného domu v očividně rozverné náladě. Zve nás na čaj a pohoštění, kde se dozvídáme, že má cukrovku, takže si s námi čaj nedá a že se jí manžel zabil v horách, když pásl ovce a kozy. I přes zjevné neštěstí a relativní bídu, která Ijemmaane obklopovala, to byla velmi pozitivní bytost s naprosto upřímným smíchem a rukama upatlanýma od henny. Odmítli jsme další pozvání tentokrát k přespání a valili to dál. Zaprášenou vesnici jsme nechali za zády, až jsme se dostali k planině zalité Sluncem a vodou. Děcka tu hrála sobotní fotbalovej mač, u postranní čáry se pásly muly a za brankou békalo stádo ovcí. Víkendová idyla, husí kůže z tý krásy.

Pokračujem dál zelenou planinou, která končí vodopádem a hlubokým kaňonem. Oba litujeme, že nemáme spacáky a stan. Místo k přespání a pozorování hvězd by to bylo naprosto boží. Cesta zdá se končí. Mapy.cz mlčí, ale ortofoto vrstva prozrazuje vyšlapanou pěšinu. Vivat Marocké pokrytí mobilní sítí. Téměř všude je internet. Cestou strží potkáváme další čtyři vodopády a krutopřísný výhledy na marockej grand kaňon pod náma.

Napojujeme se na silnici, po které jsme ráno jeli a zvedáme palec. Promrzlým a hladovým zastavuje po asi 40 minutách Mustafa s Ibrahimem. V Dacii hraje motlitba a všichni čtyři za sebou necháváme vrcholky Vysokého Atlasu. Padá noc a my máme před sebou ještě asi 80 kilometrů.

——–

Tolko ze zápisků z předminulého víkendu. Ani ten poslední jsem samozřejmě nevydržel sedět u hotelového bazénu, takže nějakej matroš mám. Užívejte!