Ouarzazate

Pět týdnů i díky klasicky hektickému filmařskému závěru zmizelo nevím kam. Opustili jsme pouštní město obklopené horami a víkendovou jízdou naši starou známou Dacií jsem se po 600km dostali k pobřeží Atlantiku do bohémské Essaouiry, kde pobřeží brázdí kite surfeři na dohled od starobylé Mediny, kterou prostě kvůli její historii a kráse museli mrsknout pod UNESCO.

Nicméně Ouarzazate byl první. První kontakt s marockými horami, vesnicemi, kulturou, jídlem a Berbery. V Maroku jsou bez pochyb mnohem hezčí místa, ale zkrátka člověk si první sex taky pamatuje, i když to většinou stojí za starou bačkoru…

Cesta z Ouarzazatu vyprahlou pustinou směr pobřeží se dá vystihnout slovy klasika “cesta je cíl”. Bohužel náš cíl pro sobotní část cesty byl Agadir, který v roce 1960 postihlo ohromné zemětřesení (při kterém zemřelo cca 14 000 lidí, což odpovídalo tehdejší třetině populace). Na troskách bylo vystaveno město nové, které si čtenář může představit jako marockou Antalyi – hotely, promenády, KFC a Mekáč přímo na pláži a bezduchá architektura.

Rychle pryč.

Teď už píšu z mnohem přivětívějšího místa, kam sem se nejspíš produkčním nedopatřením ocitl na luxusním hotelu obklopen golfovým hřišťem, přemrštěnou večeří za třicet éček, kde mi k odpolednímu cigárku běhaj po terase pávi a pokoj má stejnou podlahovou plochu jako náš byt na Žižkově.

Maroko, země kontrastů.

Fotky jsou ještě z míst 600km a 300 let zpět, kde ve vesnicích neexistuje kanalizace, tekoucí voda je luxus, ale každá víska musí mít novou mešitu za 2 mega ojro.

Jak by řekl můj kamarád Radovan, užívejte!